fotorafie din anii 50. În părţi - fraţii Vakulovski, sora lor - în mijloc

Alexandru Vakulovski, traducere în limba cehă

Aici: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28735/vakulovski-alexandru-oedip-regele-mamei-lui-freud

Alexandru Vakulovski: Oedip regele mamei lui Freud (Oidipus, král Freudovy matky), Aula, Brašov, 2002

Báseň o nohou

1
je dvanáct hodin je hodina kdy studentské koleje zamykají a já musím odejít od bratra štěstí neexistuje říká nějaký kluk jedné hezké holce proč se neptám a jdu dál je dvanáct hodin v noci a je tak pěkně ulice mě znají a nebojí se jít takhle pozdě v noci se mnou na procházku obklopují mě ze všech stran a já jim vyprávím o divadle života a smrti
2
hýčkali mě jako dítě proto jsem teď tak unavená proto už nepoznávám rodiče když jsem se narodila tátovi bylo mu dvacet devět a teď je moc starý aby byl mým otcem a já jsem řekla mihaiovi brácho nechtěl bys ty být mým tátou? má na to správný věk a já jsem jeho první dítě je mladší než táta kterého nenapadlo mě taky udělat svým prvním dítětem
3
i když je bratr mým tátou musím se vrátit domů doma je moje utkvělá představa a všichni si myslí že tam kde spí je doma
4
o samotě se mluví jen v samotě můj přítel mě zve do literárního kroužku kde se tančí na hrobech a zpívá o samotě chceš abychom my dva spolu založili kroužek ptá se mě a pokračuje budeme v samotě dva budeme číst básně o samotě budeme pít vodku budeme kouřit ne říká ona chci být radši sama
5
je včera je dvanáct hodin a já se vracím s ní od jiné k tátovi ona souhlasila že bude mou matkou ale předtím mi vynadala vyprávím jí jak moc mě pobavily hroudy padající na rakev babičky tenkrát byl táta mladý silný a já jsem ještě nemyslel na jiného tátu tenkrát můj táta plakal a slzy padaly na víko rakve proč mi nevěříš že se mi stýská po babičce chceš být mou babičkou?
6
máma dodnes nepochopí jak můžu být tak nepořádný a házet šaty na zem nebo spát oblečený proč se mám namáhat je lepší spát a přivolat ve snu babičku a pokolikáté už aby mě sama šťastně vedla měkkýma bílýma vrásčitýma ručkama aby mi umyla ruce
7
mami teď na to máš už léta nechceš být mojí babičkou?
8
nezlob se tati vynadej mi když se k tobě vrátím když praštím pěstí do stolu a řeknu ti že jsi prase a že na tebe kašlu nezlob se vynadej mi vynadám ti taky vynadej mi a budeme zase kamarádi
9
ještě píšeš zeptala se mě dneska jedna holka a přitom se měnila z babičky v mámu ještě píšeš řekla a proměnila z housenky v motýla a také odletěla

10
dnes jsem se vrátil a našel tátu mrtvého dneska jsem se vrátil a našel mámu mrtvou dneska tráva přikryla červy z mršin prarodičů dnes jsem se vrátil domů a našel všechny tak mrtvé
11
dnes jsi mi povídal o smrti když jsi byl vedle mne povídal jsi mi o samotě a já už tě nesnáším a každý atom ve mně křičí: VYPADNI
12
dneska jsem se stal pokrevním bratrem s mrtvým má krev se smísila s jeho krví mé tělo vstoupilo do jeho těla jeho tělo vstoupilo do mého otevírám si žíly jako vlněnou přízi vytrhávám je a vrhám je Ježíši k tvým nohám
13
ulice města se rozpalují jako žíly žíly jsou jako ulice ulice jsou jako žížaly znám je všechny je hodina kdy se vracím domů a nikoho tam nenajdu
0
vykřikl jsem POZOR a táta a máma a děda a babička se vyrovnali do řady provedli vpravo hleď všichni mrtví se vytřeštěně dívají na mne který je už ani nevnímá

Báseň o aneb Možná že už jsi umřel

TATI
ty
jsi měl
přijet
dnes
sem do města

TY jsi měl
přijít
DNES ke MNĚ

ale

Tati
čekala jsem
že přijdeš dnes do města a
odvezeš mě domů

pospěš si
řekl mi bratr
dneska
má přijet táta

dneska
můj přítel odešel
a já
tě čekala
že přijdeš
tati

víte já chci
aby můj táta umřel
táta je nemocný
a víte
chtěla bych aby táta sám
spáchal sebevraždu

dnes když se všichni hádali
jsem mluvil a všichni se smáli
víte řekl jsem
já chci aby můj táta umřel

slunce pálilo a já se potil jako zvíře
byl jsem na poušti a neviděl
ani velblouda nikoho
byl jsem sám
nedokázalo se mi zdát ani o několika unavených lidech
jdoucích pískem jako v románech od Fowlese
nevím ani proč táta
ale nebylo mi zle
věděla jsem že musíš přijít

dozvěděla jsem se tati
že jsi ošklivě onemocněl
někdo snad řekl že
už je s tebou konec tati
máš nemocné ledviny a
dneska když jsem si vyšel na balkon zakouřit
nebe a země mi
připadaly jako obrovská nesnesitelná ledvina
s kameny místo hvězd

jsi
nemocný
a já
nemůžu
udělat
nic nic nic
než tohle
radši bys
tati měl umřít
Dante putoval peklem
očistcem rájem až nakonec
spatřil
prostě a jednoduše
nebe plné hvězd
a ty musíš zemřít
tati

v ulicích se mi zatmělo
jako v myšlenkách
dnes všechny mé myšlenky jsou u tebe
včera jsem jedné ženě povědět chtěl

miloval jsem tě a budu milovat
navždy
nikdo a nikdy
to nemůže změnit
ani já
ani ty

ale ty bloudící
myšlenky
nepatřily jí

a

vystupuji z trolejbusu
nohy se
rozběhnou
a všechno jen závisí
na tobě
nevím jestli jsi přijel nebo ne
ale chci dorazit rychleji
otevřít dveře
a i když vždy jsi byl tak klidný
dnes chci otevřít dveře
rozevřít dlaně

tati já chci
otevřít dveře
abych ti řekl
…

Smrt básně

„Jsi krev mé krve, jsi tělo mého těla. Všechno co činíme je jen pro tvé dobro.“
„Vše, co se děje, je pouze k lepšímu.“

matka roste
v děloze babičky
já umírám
v děloze babičky

zvenku dům vypadal obyčejně všichni jsme viděli jen Otce Věděli jsme že má i jiné syny ale netušili jsme kolik Vedle Otce chyběla Matka Ve městě se o ní začaly říkat fámy Nikdo si ani nedokázal představit že Matka prostě neexistuje nebo už neexistuje

a tehdy
jsem vstoupil
do domu
Věděl jsem že Oni
vědí že musím
přijít já
Pes byl uvázaný
překousal řetěz a vyskočil
aby mě přivítal

Vaše matka
zemřela
pro vás
vy zemřete
pro mne
modlete se
abych neumřel
a budete i vy živí

Hodil jsem tašky na zem V domě bylo ticho Zaklepal jsem na dveře a vyšla matka Jako obvykle tak citlivá a řekla mi jakto že jsem zhubnul že jsem tak hodný chytrý kluk a přitom nemám štěstí Pak vyšel ven otec

nechtěli jsme zemřít Otec nám nosil všechno možné i cigarety a ženy Cigarety došly Ženy odešly a my jsme si přáli aby Otec zemřel Otec se objevil s nožem v ruce a my se modlili aby nás nezabil

pak vyšel otec
stiskl mi ruku
posadil se
a ukázal mi
že vzdálenost mezi
otcem a synem
nikdy nezmizí

Bylo nás hodně a neznali jsme svá jména Samota proto byla pro nás stejná Nikdo se neobtěžoval promluvit nahlas Jedli jsme stejné jídlo měli jsem stejné ženy kouřili stejné cigarety Naše myšlenky byly u našeho Otce Mysleli jsme si někdy že smrt je Matka Matka zemřela a my jsme nechápali proč Otec je živý Když matka je mrtvá jak zemře Otec? Náš život už ztratí smysl když nespatříme Otce mrtvého

přinesl jsem si malého pejska
kterého otec
nikdy
nemůže přivázat
otec mě poslal spát
zítra tě brzy ráno vzbudím

řekl mi dnes otec
pojď budeme psát každý zvlášť
o téhle růži
a pak si básně ukážeme
Já nechci, řekl jsem
Budu psát radši
o tobě

ráno je otec vzhůru ráno chce otec mé básně Čte je a říká bravo Ptá se na knihy které jsem přivezl mluvíme o literatuře Večer mi otec vypráví rodinnou historii od počátků až dodnes Říká mi že se podobám mé matce a že mé básně jsou strašně špatné že nemám pevný charakter a že už budu po celý život takový Nevydám ty řádky které se mu nelíbí

otec se tváří že spí jen aby viděl co dělám matka se vyptává sousedek jak se mi daří

otec řekl vstaň
probuď se
křikl na mne
nikdo mu ale neodpověděl
a tak otec vstoupil
do domu

matka taky vstoupila do domu Smyla s podlahy krev vynadala otci že dělá špínu Vezmi si rýč a Vykopej hrob Je to náš syn My ho milujeme a my ho jako syna musíme pohřbít

My jsme milovali Otce a on miloval nás Otec byl sám a my jsme byli sami Otec nás zabíjel a my jsme zabíjeli otce

POZNÁMKY
1. Když vidíš ptáka letícího mezi mraky chceš aby ten pták byl tvůj. Zabiješ ho, aby byl tvůj.
2. Ta báseň měla všechno. Měla ruce, měla nohy, dělohu i penis, měla matku, měla otce. Otec zabil matku matka zabila otce. Matka i otec zabili syna. Jestli jste nikdy nepocítili SMRT BÁSNĚ, pak jste nikdy nepocítili nic.

překlad © Jitka Lukešová
ukázka z knihy Oedip regele mamei lui Freud
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a překladatelky

despre VAKULOVSKI, în BookMag, aici

Catincuța

Catincuța e de fapt motan. Dar are o mutră așa de șmecheră că și noi am crezut că e pisică :)

Înainte de asta am avut două pisici (Dudu și Feghiușca) pe care îi credeam motani :)

Foto Moni Stănilă

Ion Buzu - Şi morţii parcă jucau cărţi acolo

Şi morţii parcă jucau cărţi acolo

1.

Intru în coştireaţa găinilor să văd dacă n-a rămas nimic în treucă. Nu, nu era nimic. Am uitat că găinile mîncau deja de o săptămînă numai buruian. Dar am uitat, că şi ele, găinile, nu mai erau demult.

Alerg în hambar, dau la parte grebla, sapa, lopata şi hîrleţul. Ridic capacul de la butoi şi văd fundul ras. Înclin butoiul, îl scutur, nici un grăunte. Nici măcar un şoarece nu-i, aşa cum apărea de fiecare dată cînd dădeam un căuş de grăunţe la găini. Nici măcar o muscă nu a ieşit din acel butoi. Sunt un prost şi un uituc. Trebuia să-mi dau seama că lucrurile stau aşa.

Dar poate nişte orz, sau lobodă, papură, cornuţi, lăstari de vie ori chiar nişte brebenei. Doar am văzut scroafa cum îndoapă cu poftă brebeneii, şi loboda, şi ştirul, ce, eu nu pot să-i mănînc, sunt mai rău ca o scroafă? Ba nu, ouă. Da, ouă vreau!

Ies titirez în ogradă şi cercetez cu atenţie colţurile acoperişurilor, să văd dacă nu sunt cuiburi de rîndunici. Parcă văd acolo nişte paie adunate căuş. Iau scara de la pod şi o sprijin de perete. Dar nu ajunge pînă la cuib. Ce mă fac? Să fărîm cuibul cu un băţ? Dar vor cădea ouăle de rîndunici şi se vor strica. Las’ că pun scara pe o masă şi, ehehe, în trei minute mănînc ouă prăjite. Îmi frec palmele cu entuziasm, mîndru de ideea mea, la doar 9 ani.

Fixez dîrz scara pe masa din bucătărie. Ridic privirea şi văd cuibul ăla sus de tot, pînă la cer, aproape de Dumnezeu. Mă apuc de urcat şi ajung la cuib. Dar în el nu e nimic. Caut cu mîna în paiele celea şi nu dau de nici un ou, nici o pasăre, nici un vierme, nici o frunză.

De aici de sus, de la o înălţime aproape de Dumnezeu se vede jumătate de sat. Gata! Dumnezeu, asta e! Îmi amintesc cînd m-a dus mama la împărtăşit şi părintele Vitalie a zis că ne dă să mîncăm trupul lui Iisus Hristos şi să bem sîngele lui. Of, dar ce bun a fost sîngele ăla. Am gustat odată o gură de sînge de porc şi mi s-a făcut pe loc greaţă. Dar sîngele lui Iisus, mmm, ce bun e, nici nu se compara cu cel de porc.

Dar acum vreau să mănînc, şi Iisus este Dumnezeu, iar Dumnezeu ajunge la toţi. Că doar e mare, atît de mare şi puternic că nu se termină, chiar dacă ar mînca 20 de ani toţi cei din sat de la noi. Aşa de mare este Dumnezeu. Dar eu acum vreau măcar o bucăţică să mănînc.

Fug la gard să-l strig pe popa Vitalie să-mi dea o bucăţică din Dumnzeu. Că parcă mi-a zis să vin la el nu numai cînd mă împărtăşesc. De aia vin acum, să-mi dea să mănînc din trupul lui Dumnezeu.

Dar cînd dau să-l strig pe popa Vitalie, văd că stau trei oameni în ogradă la dînsul, îmbrăcaţi în soldaţi. Unul din ei leagă un sac plin cu orz. Altul vine cu o două torbe pline în mîini şi îi dă un picior în cur părintelui. În torbe se află nafură! Aiştea 3 fură nafura de la părinte. ÎL fură pe Dumnezeu. Acel care stătea cu mîinile în şolduri se uită la mine.

- Auzi paţancic, ia adă o mătură să facem curăţenie în podnaveţul lui popa ista, că e un gospodar levîi ca papucii lui Lenin.

Eu mă dau în urmă, apoi fug spre hambar unde-s hîrleţele şi furcile. Mă împiedic de masa de la colţul casei pe care am pus scara. Cad şi mă julesc la braţ. Văd o dîră de sînge. Mă uit la ea şi tare bine mai seamănă cu mierea ceea de la împărtăşanie. Ling cu limba dîra de sînge de pe braţ. Nu e chiar aşa greţoasă. Pun buzele la julitură şi mai sug puţin. Totuşi, nu e chiar greţos.

2.

Şi atunci, nopţile erau albe. De fapt, nici nu erau nopţi, nu dormea nimeni din noi, doar aşteptam ziua, chinuindu-ne, zvîrcolindu-ne. Eu îmi priveam stomacul şi îmi părea că se umflă cu un centimetru, doi. Mă îngrozeam. Nu trebuia să adorm. Ştiam despre cei din sat care se umflau, mureau îndată. Se făceau ca nişte mingi de volei şi direct în groapă ajungeau. Eu umblam de colo colo noaptea. Mă holbam în oglindă. Oare a mai crescut stomacul, sau mi se năzare? Îmi sugeam pîntecele. Aşa mai bine! Erau nopţi cu narcotice. Nu din cauza că te simţeai bine. Nu. Erau nopţi de suferinţă, în care trebuia să rămîi treaz, în durere şi slăbiciune şi nebunie, să aştepţi să treacă, să vină dimineaţa şi să înceapă altă zi fără scăpare. Dar numai să nu ajung cu burta umflată. Nopţi în care auzeai cum foametea loveşte în pereţii casei şi cîinii urlă, urlă, se tîrăsc după un gard şi îşi dau suflarea.

Şi atunci i-am cărat cu sania pe badea Colea, şi badea Mitea. I-am cărat, ţepeni. Ieri am stat cu ei la un pahar cu vin, azi cu sania. Şi i-am pus în groapă şi morţii parcă jucau cărţi acolo. Ţepeni cum erau, care în pirostrii, care pe brînci. Iar badea Colea parcă îmi făcea semn cu ochiul să vin şi eu, căci mie tare îmi mai plăcea să joc bilot. Îi băteam pe toţi. Şi lor părea să le fie bine acolo, jucînd bilot la nesfîrşit. Eu tot vroiam să-mi fie bine. Dar m-am scuturat şi am zis „pe altădată”.

Şi atunci am vrut să-mi fac casă la Nistru, să adun cu grebla scoici. Apoi am vrut să-mi fac casă pe trenul spre Polonia, mereu spre Polonia să merg, mereu cu speranţa că voi găsi acolo saci plini. Dar nu ajungeam în Polonia. Polonia nu era, de fapt, Polonia, de aia nu ajungeam.

Şi atunci am vrut să-mi fac casă în podul sovietului sătesc unde erau toţi sacii cu grîu şi grăunţe şi pîine de prin sat. Ăsta îmi era visul. O casă din paie în podul sovietului sătesc.

Şi atunci doar un singur refren ascultam la patefon. „Dă-mi să mănînc ceva.” Dar nu erau dansuri la club, nici nuntă în sat. Totuşi, refrenul ista se auzea în toate casele, în fundul şi în centrul satului, la Nistru. Apoi, s-a întors discul şi refrenul s-a schimbat. „A murit acela, a murit acela, a murit acela.” Şi muzicanţii stăteau întinşi pe şanţ, vîntul sufla în trombon, vîntul sufla în stomacul şi rărunchii lor şi „a murit acela, a murit acela, a murit acela.”

  (Exerciţiu scris în tabăra de la Orheiul Vechi, la tema lui Alexandru Vakulovski – un text la prezent, în care să apară Trebujeniul, din Orheiul Vechi, şi Antoneştiul. Documentare din cartea În gura foametei, de Alexei Vakulovski)

Prietenul Antoneștiului, Mugur Grosu, băgat în dubă

și un video de Vlad Petri:




E ca și cum ar dispărea Odaia sau altă parte a satului. Voi ați rămâne indiferenți?

Rușine Bucureștiului, rușine jandarmeriei!

Mugur, Antoneștiul e cu tine!

PS: Rușine se poate citi, de fapt, cu muie.